Výlet do neznáma // 7.

27. srpna 2018 v 21:06 | Mramorka |  Povídky
Uviděla jsem svou nejlepší kamarádku. Viděla jsem Glynn jak stojí proti světlu v jeskyni a tiše vzlyká. Nemohla jsem věřit svým očím, že je tady. Ale jako kdyby se vypařila hned zase v mlze. Hlavou se mi honily myšlenky, co se asi děje. Opravdu mi to nebylo příjemné.
Šla jsem zkontrolovat území, kolem jeskyně, a pomalu byl klid. Hlasitě jsem si oddychla a šla si lehnout k rarachům. Spinkali a já usla hned také. Konečně. Byl to doopravdy náročný den. Tohle by jen tak bárbínky ze třídy nezažila, jsem na sebe pyšná, že jsem mohla pomoct.
Ráno mě vzbudilo slunce, které zářilo přímo na nás a tak krásně hřálo. Bylo to příjemné. Nasnídala jsem se zásobami, které jsem si vzala z domova, a něco málo nechala rarachům. Připravila jsem každému kousek ovoce a pečivo, ať mají aspoň něco. Jen co jsem vstala na nohy, tak jsem je hlukem vzbudila. Řekla jsem si:"A sakra!" potichu a plaše. Nevypadali vůbec naštvaně, byli moc milí a vděční za mou pomoc. Hned jsem jim podala jídlo a snažila se, aby se najedli v klidu, ale pořádně. Po tom, co dojedli všechno, co jsem jim připravila, tak jsme si povídali. "Děkujeme Ti, Rebenne, jsi náš anděl, který nám pomohl." řekl vděčně nejstarší rarach jménem Otasi.
"Rádo se stalo. Opravdu nejsem ten typ co vidí poraněného tvora a nechá ho ležet. Samotné by mi to nebylo příjemné." odvětila jsem pozitivně.
"Než jsi šla spát, napadlo nás, že bychom ti dali odměnu za to, jak ses o nás postarala. Teď to samozřejmě není možné zrealizovat, ale až budeme všichni chodící, tak ti ukážeme překvapení."
Kývla jsem hlavou, že souhlasím a budu ráda, zároveň jsem v sobě měla pocit, že to nedopadne dobře. Těšila jsem se, ale zároven mě uvnitř cosi sžíralo, a nevěděla jsem si rady. Mám utéct? Myslí to zle? Nebo doopravdy jsou tak hodní, jak se chovají? To mi bude asi dlouho vrtat hlavou.
Šla jsem se projít, abych je nechala o samotě. Trochu se před nimi stydím, jak jsem člověk. Vykročila jsem z jeskyně a tam byli mrtví rarachové. Vytekly mi z očí slzy. Bylo to hrozné je takhle vidět. Rozhodla jsem se, že je odnesu k řece a tam provedu rituál. Bylo jich hodně, kolem šedesáti mrtvých, a přežilo jich jen pár. Všechny jsem nashromáždila k řece, kde jsem každému udělala ze třech klacíků a provázku lodičku, po které jsem je po řece posílala a pronášela modlitbu, ať se mají nahoře dobře. Slz v mých očí bylo čím dál víc, čím víc jsem jich viděla zjizvených, tím víc jsem nedokázala zastavit své pocity. Trvalo mi to asi hodinu a půl než jsem se s nimi rozloučila. Poté, co jsem poslala posledního jsem se musela schoulit do klubíčka a brečet. Nikdy jsem netušila, že dokážu být tak citlivá. Nikdy. Tohle mě ale fakt dostalo. Musela jsem se vzchopit a jít zpět do jeskyně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama