Výlet do neznáma // 6.

27. srpna 2018 v 21:05 | Mramorka |  Povídky
Opravdu jsem byla moc ráda, když jsem zjistila to, že umím esperantem. Učila jsem se ho dobrovolně minulý rok, protože se mi zalíbil. Je to něco mezi španělštinou a slovanskými jazyky. Bylo to docela načmárané a psal to podle mě někdo trochu méně gramotný. Čtu, a na konci bylo něco ve smyslu "válka tu hrozí jestli nepřijdeš. Leifur". Na jednu stranu jsem moc ráda, protože jsem měla opravdu strach že zemřel. Ale proč ta válka?Letěla jsem k sobě do pokoje. Rychle se oblékám do černých legín, dlouhého šedého trička bez potisku, červené bundy a tenisek ze školy, které jsou na tělesnou výchovu. Po bytě běhám sem a tam a hledám všechno co si vezmu s sebou. Ve sklepě jsem našla po dědovi krosnu. Přibalila jsem spacák s karimatkou tyrkysové barvy pro případ nouze. Termosku s borůvkovým čajem a konzervy s fazolemi si beru také, kupodivu máma naplnila docela pestře ledničku. Říkala jsem si buď teď, nebo nikdy.Zamkla jsem dveře od domu. Vypadala jsem jak nějaký "čundrák" a sama sobě jsem se smála. Ale v rychlosti jsem raději přestala. Běžela jsem ulicemi a různými zkratkami, abych se dostala co nejdříve do lesa. Přistoupila jsem pomalu k lesu, načež jsem zjistila nemilou věc. Nějací idioti začali kácet všechny stromy. Teď to tu trochu vypadá jako ta mýtina za naší školou. Běco na mě kdo řve. Teď jde o válku ne o naši vesnici. V rychlosti vyndavám hůlku po Glanovi a cituji jeho slova. Otevírá se nebe a já doslova letím.
Jsem tu. Ve světě Xulen. Cítím hnilobu a krev. Začíná se mi pomalu vrhat snídaně do krku. Rychle běžím po skále dolů. Chvilkama spíš slaňuji a pokládám chodidla opatrně na kousky skály. Dorazila jsem téměř dolů a vidím něco úplně jiného, než dřív.Nemůžu přestat zírat, a to doslova. Je to tu jako kdyby se válčilo, ale kdo a s kým? Vidím polo mrtvé rarachy. Většinou jsou už bez známek života, ale i tak se jim snažím pomoci. Jdu k jednomu starému, který řve, jelikož má mečem rozřízlé pravé zápěstí a z tepny mu stříkala krev z tepny. Odhaduji tak na třináct centimetrů. Vytáhla jsem z krosny jednu ze starých lékárniček, a pomohla jsem ho přesunout do menšího úkrytu. Mezitím tam byly opice, ale jako by měly kůži z kamene. A řvaly tam, různě vybijíjely agresivitu na druhých. Ale teď se všímám něčeho důležitého.
"Já vám pomůžu. Hlavně se nebojte, my vyhrajeme!" starý rarach na mě koukal dost vyděšeně a čekal, že ho také zabiju.
"Myslel jsem, že už tu brzy nebudu a celé to tu skončí" poté zakašlal a mluvil hodně potichu, ale rozumím mu. Otevřela jsem krabičku plnou obvazů, náplastí, desinfekcí a nitek s jehlami. Nejprve utírám ránu čistým kapesníkem, abych vyčistila infekce. Navlékám nitku na jehličku, která není skoro vůbec ostrá. Šiju opatrně a soustředím se. Po sedmi stezích mu ránu obvazuji a schovávám ho do pod skálu.
"Vydržíte to tu? Přinesu další zraněné a ošetřím vás. My a náš svět Xulen se nevzdáme!" Křičím na něj s nadějí.
"No to uvidíme holčičko, život není tak jednoduchý.." odvětil s humorem, že se mi nic nepodaří. Běžím dál a nesu další a další. Jsou ještě tři, ale myslím si, že je dávno duše opustila. Jdu v největší rychlosti. Mám před sebou sedm "pacientů" dalo by se to říct. Postupně slyším jak kamenné opice opouští toto území. Začínám jedním z rarachů, který byl poraněn nejvíce. Chyběla mu levá noha, a tak jsem se všemi způsoby snažila kůži sešít a dát deset obvazů. Měl malou ránu na hlavě, ale to stačí slepit náplastí. Ostatní byli pořezaní, a proto jsem je šila a desinfikovala. Odnesla jsem posledního do jeskyně, kde jsem natáhla karimatku a rozepla spacák, abych je trochu přikryla. Odešla jsem z jeskyně a otačím se, zatímco ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama