Výlet do neznáma // 1.

17. července 2016 v 16:51 | Kýta |  Povídky
Byl normální všední den - pátek. Všichni radostní, těšící se na párty a celou noc hodně zážitků. Pro mě to byl normální den jako každý jiný, kdy po škole jdu skrz ten největší les v naší vsi. V posledních dnech mi začínalo být jedno, jak se ke mně ve škole chovají. Nikoho jsem kolem sebe neměla. Už ani nejlepší kamarádku která umřela přesně před měsícem na souchotiny - tedy na tuberkulózu. Moc nerada o tom mluvím. Její rodina si myslela, že má bežný kašel, a tak brala nějaké prášky, ale za dva týdny po neustálém braní prášků zemřela. Když jsem ji ztratila, cítila jsem něco divného. Byl to pocit který jsem nikdy nezažila. Šla jsem v parku na procházku a nebe jako kdyby se celé otevřelo. Viděla jsem něco čemu se asi říká odchod do nebe. Viděla jsem její rysy obličeje a i ty její oblíbené šaty, co měla tak ráda. Najednou jsem se zastavila a opravdu koukala jako blázen. Její postava začala mizet v mlze a já začala strašně plakat. Všichni okolo na mě zírali, jako kdybych byla faktický blázen. Já se jich už v tom běhu nevšímala, a běžela jsem co mi nohy stačily. Napadlo mě jediné, kam bych mohla jít. Les. Mám ho ráda, je tam klid, a většina mých vrstevníků tam stejně nechodí, když už tak donuceně. Běžela jsem a už jsem nezvládala dýchat tak rychle, a myslela jsem si, že mi vyskočí srdce z hrudníku. Tak jsem si lehla na mech, který byl suchý a jemný. Zasnila jsem se a koukala do mraků. Po zhruba dvou minutách jsem něco zaslechla. Jako kdyby za mnou někdo šel. Ten divný zvuk se přibližoval a pořád jsem slyšela šustění listí a hrozně jsem se bála. Pomalu jsem vstávala, protože mi začalo bouchat srdce až do uší. Podívala jsem se doleva. Nic. Pomalu jsem se otočila dozadu, a viděla jsem to nejkrásnější zvíře, co můžete v lese vidět. Jelen. Stoupla jsem si na své bolavé nohy a prohlížela jsem si ho. Chtěla jsem na něj sáhnout, ale on ustoupil."Neboj se, já nejsem zlá." řekla jsem."Já se tě nebojím, jen ti chci s něčím pomoct" nadějně odpověděl."Ty mluvíš? Jmenuji se Rebenne. Jak se jmenuješ?""Lidé mi říkají tupý jelene. Ve skutečnosti se jmenuju Glan. Moc rád bych ti chtěl pomoct s tvojí zesnulou kamarádkou. Vím, že to byl jediný člověk, s kým jsi si rozuměla po cestách domů tady v lese. Při běhu jsem se na vás dvě jednou zakoukal, a vycítil silnou nemoc""Proto jsi se k nám radši nepřiblížil, že?Mimochodem ty umíš mluvit lidskými jazyky?" odvětila jsem udiveně."Ano, učil mě je strýc, který utekl asi před šesti lety. Pomůžu ti najít cestu, jak získat zpět tvou kamarádku, ale musíš se mnou chodit a plnit dost těžké úkoly. Jsi si tím opravdu jistá, že to chceš udělat?"odpověděl velmi spisovně."Ano". Možná jsem to dělat neměla, ale byl to jediný člověk, který byl se mnou a rozuměl mi. Půjčovaly jsme si knížky navzájem, a snily o jiném světě, který jsme obě nazvaly Tristun. Byly jsme vždy obklopeny myšlenkami, že se jednou půjdeme podívat do Tristunu.Obě jsme chtěly zabránit kruté realitě, která nás často šokovala."Radši si zajdi ještě domů, odložit si věci, vzít si pití a jídlo. Počkám tu na tebe. Pak půjdem cestou kterou jsi nikdy neviděla" odvětil Glan."Pití a jídlo mám ještě ze školy, a taška mě nijak zvlášť netrápí, takže můžeme vyrazit" odpověděla jsem rychle jen co to dopověděl.Šli jsme do kopce kterého jsem se vždycky bála. Měla jsem husí kůži a cesta nahoru byla dlouhá asi šest kilometrů. Cesta byla dlouhá, ale co pro svojí kamarádku Glynn neudělat. Vyšli jsme na kopec, který už nikam nevedl. Bylo mi to divné a koukala jsem dost vyděšeně.
"Klídek.Teď nás odnesu do světa Xulan kde budou tvé první úkoly.Hlavně neměj obavy,půjdu celou dobu s tebou."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama