Červenec 2016

Výlet do neznáma // 3.

31. července 2016 v 20:07 | Kejta |  Povídky
Jakmile jsem hodila ten kus dřeva, tedy jak já nazývám ,,klacík", tak jsem začala neudržovat rovnováhu. Podjela mi levá noha, začala jsem cítit jak mě táhne gravitace dolů, a nevěděla jsem čeho se mám chytnout. Glan se mě nevšímal, ani se nepootočil a díval se dál na krajinu.Z ničeho nic když už jsem fakt cítila, že už se neudržím ke mně přilétla nějaká bytost. Byla to malá skřetice, která vypadala, že je hodná. Samozřejmě jsem nevěděla, co dělat a když mě vznesla nahoru zpátky, tak jsem poděkovala. Odpověděla mi, že kdyby zrovna neletěla okolo, mohla bych spadnout do nebezpečných míst, kde jsou rarachové, kteří jsou velmi nebezpeční a můžou žít i pod vodou. Když odlétala, teprve jsem začala vnímat, jak vypadá. Byla poměrně ošklivá, ale co mě nejvíce zaujalo byly její šaty. Byly tmavě zelené a měly připevněné křídla.Když jsem se konečně vzpamatovala, tak jsem čekala až se mě všimne Glan, ale vypadalo to jako kdyby ho někdo zmrazil. Šťouchala jsem do něj ale nic. Nevěděla jsem co mám dělat, ale dřív mi říkával, že když se mu něco stane ať jdu dál nebo někam, kde je jeho rodina.Když už bylo asi sedm hodin večer a pomalu se stmívalo, tak jsem šla někam daleko odsud. Prošla jsem jeskyně, ve kterých bylo docela útulno a tma. A tak jsem se rozhodla, že si z tašky vytáhnu oblečení na tělocvik, ze kterého si udělám polštář a přikrývku. Když už jsem si udělala pohodlí, tak jsem slyšela kapat vodu. Venku byla bouřka a pršelo. Snažila jsem se na to nemyslet a usnout. Když jsem se vzbudila, tak bylo v jeskyni trochu světla a dala jsem si pití a borůvky, které jsem sbírala cestou ze školy. A tak jsem se vydala na cestu. Vyšla jsem z jeskyně a nevěděla kam dál. Vybrala jsem si cestu, která je v lese. Všude bylo tak živo a čisto. Poté co jsem zahlédla rarachy, schovala jsem se za kámen, který byl naštěstí větší než já.Koukali po okolí a bylo jich asi deset -nepočítala jsem to. Na jednoho z nich jsem se zakoukala, protože se jako jediný mračil, a nechtěl nic dělat a pomáhat jim. Sice byl rarach a já člověk, ale docela se mi líbil. Šel na konci a nikdo si s ním nepovídal. Připomínal mi mě se školou, když chodíme na výlety. Taky jsem vždy vzadu. Snažila jsem se k němu přiblížit, ale věděla jsem, že je to nebezpečné. A jak se říká ,,zakázané ovoce chutná nejlépe" - úplně to sedělo. Když už byli všichni asi třicet metrů před ním, udělala jsem dva kroky, ale nevěděla jsem, jestli je to správné, když tu není Glan. Šla jsem za ním a on se na mě podíval a viděla jsem na něm, že chtěl řvát a tak jsem mu zavřela ústa a odstrčila ho dál, aby nás neviděli ostatní.
,,Ahoj, já jsem Rebenne, prosím, neřvi, nechci aby nás někdo viděl, či slyšel a potřebuju od tebe pomoc, která závisí na životě mé kamarádky" , řekla jsem rychle a ani mi nebylo mi moc rozumět.
,,Já-á-á Ti asi pomůžu, a-ale bojím se tě. Nikdy jsem s člověkem nemluvil. Odmala si myslím, že nepatřím mezi zlé rarachy. Chtěl jsem vždy utéct a teď se mi naskytla pomoc, díky tobě!"odpověděl nervózním ale šťastným hlasem.
,,Já jsem ti pomohla? Tak to jsem ráda. Šla jsem sem dolů, abych někoho potkala, aby mi mohl pomoct a když jsem zahlédla Tebe, jak jsi vzadu smutný, viděla jsem naději"odvětila jsem stydlivě.
,,Musíme jít tudy nahoru je to jediná cesta, která vede jinam než se vydali rarachové a cestou mi řekneš, co tě trápí a s čím potřebuješ pomoct."
Začala jsem mu vyprávět proč jsem tady a vypadalo to, že ho to zajímá. Potom jsem mu řekla, že jsem dělala svůj první úkol, a když jsem ho jakžtakž splnila, můj jediný přítel se zastavil a nedýchal. A když jsem se rozhodla vrátit kamarádku Glynn zpátky, dělala jsem pro to všechno.
,,Víš, jsi statečná, já bych tohle asi nedokázal. Vlastně ani nevíš, jak se jmenuju. Jsem Leifur a narodil jsem se tady. Moji rodiče mě poslali do armády rarachů, kteří hlídají Xulen. Nesnáším všechny okolo sebe, pořád mi nadávají a cokoliv udělám tak je to špatně. .... "
,,Auu" zařvala jsem, protože na mě začali padat kameny. Leifur ukázal gesto ať běžíme a tak jsem ho poslechla. Otočila jsem se a ...

Výlet do neznáma // 2.

30. července 2016 v 19:58 | Kejta |  Povídky
Cestou do prudkého kopce, mi Glan vyprávěl základní informace nebo spíše věci, které bych měla znát, jestli že chci vstoupit do světa Xulen. Jako první pravidlo mi řekl, že je tam zastavený čas, když se budu vracet domů bude pořád půl třetí. Poté co jsme vyšlapali ten prudký kopec nahoru, zahlédla jsem několik měst za naší vesnicím a samozřejmě hodně dalších lesů a skal. Najednou mě Glan šťouchnul svými parohy do ramene, abychom šli dál.Najednou na mne promluvil ,,Chytni se mě, aby ses neztratila a neodnesl tě vítr" .Moc jsem nevnímalam ale věděla jsem, že se ho budu muset chytnout . Aby to nevypadalo trapně, tak jsem kývla hlavou, jakože mu rozumím. Glan náhle něco zamumlal na oblohu, na které se začaly dělat mraky a vypadalo to, že bude pršet. Obloha se začínala otevírat. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vypadalo to jako vír plný vůně květin a vody. Rychle jsem se chytla Glana, protože ten vír měl fakt sílu. Docela jsem se i bála, abych nezůstala tady ve vesnici Torfin, protože to bych opravdu nechtěla. Vstoupili jsme s Glanem do světa Xulen. To místo bylo tak krásné. Zahrada plná tulipánů, a modrých růží, několik stromů, kteří čistili vzduch. Šli jsme po dřevěném mostě, který byl nádherně ozdobený modrými růžemi. Pod malým mostem bylo jezero, které mělo křišťálově modře třypitivou vodu. Z dálky jsem zahlédla nějakou malou postavičku sedící na tulipánu. Přiblížila jsem se blíž a byl to malinký elf. Všechny květiny byly ohromné takže to tím pádem nádherně vonělo. A najednou po přibližně sedmi minutách jsme se dali s Glanem do řeči. Náhle jsem se Glana zeptala, jak je možný, že to Slunce nesvítí žlutě, ale bledě modře.Glan odpověděl ,,Nacházíme se na území dvou živlů, tedy Země a Vody. V noci místo měsíce je osvícen Neptun který sem září .Já odpověděla ,,Takže tohle je sloučenina dvou živlů tedy Xulen?",,Ano, přesně za týden přejdeme do druhého světa - Pallari. Glan vyskočil na strom, aby na chvíli upoutal pozornost, ale zdálo se, že jsem si ho všimla jen já. Po třech hodinách jsme šli jeskyní, která pak navazovala na les. Měla jsem od Glana za úkol vylézt na skálu a hodit kus dřeva na němž mělo být napsáno co nenávidím.Řekla jsem Glanovi ,,Víš Glane, těch věcí nebo spíše lidí je fakt hodně a nevešlo by se to sem."Rychle a přesvědčivě odvětil ,,Napiš to obecně třeba spolužáci nebo rovnou celým slovem škola."Pomalu a nechápavě jsem kývla hlavou, protože mi hlava nebrala... Jak to může vědět? Takže v pohodě něco tam napíšu. Vyšla jsem na skálu a měla jsem šílený strach, že spadnu, protože to byl malý kousíček kamene, a asi tak dvakrát větší než Mount Everest. Bála jsem se, že když hodím vší silou ten klacík, tak spadnu. Nejhorší bylo, že jsem ani netušila, kde je Glan, tudíž jsem se nemohla na nikoho spolehnout. Jen sama na sebe. Když jsem se zadívala dolů viděla jsem několik potoků, které šli do obřího jezera. Právě do toho jezera jsem měla trefit ten klacík. Konečně jsem se rozhodla že to hodím ale náhle ...

Boj s akné

25. července 2016 v 21:29 | Kejtička |  Deník
Hezký večer,
dnes bych se s vámi ráda podělila o zkušenosti s akné a tak.
Začalo to když jsem šla letos do druháku, což je na naší škole krapet brutálnější než prvák. Nu ju nu, holt zdrávka. Měla jsem i žaludeční vředy, protože takovej stres, to je něco. Žene mě dopředu síla, která znamená že pokud rupnu, tak budu maturovat z matematiky - co si budeme povídat, je to zlo. No a kvůli tomu stresu, když si člověk myslí, že to nezvládne je jedna z příčin, proč mi akné vzniklo.
Dalším mým problémem je debilní životospráva. A jo vim to o sobě. Právě když pijete dooost málo, a jíte fakt blbě a za tejden nespořádáte ani kus zeleniny a ovoce, je to taky znát.
Co bych ještě dodala bylo, že jsem si asi špatně a málo čistila pleť. Jo můžu si za to sama. Odličovala jsem se vždycky, ale špatnými přípravky a špatným způsobem.
Během druháku jsem šla na preventivní sedmnáctiletou prohlídku, a tam mi doktorka řekla:"A co to akné? Děláš pro to něco?", načež jsem jen zaváhala... Myslela jsem, že mám jen pár pupínků, a že to nic není, ale pak jsem se podívala do kulovýho zrcadla blíže a viděla jsem ty krátery po obličeji, ty červený pupínky, ty velký beďary co bolely jako čert jen když jsem se jich mírně dotkla. Tolik nezahojitelných jizev... V hlavě mi svítil erorr... Něco tak ohavnýho, jak to proboha může jen existovat? A tak jsem se na měsíc a půl přestala malovat a používala vzorečky od doktory přípravku od La Roche. Moc mi to pomáhalo, ale k finanční situaci jsem si to nemohla dovolit koupit. Jo, krása stojí peníze a zdraví taky.
Hledala jsem různě po YouTube nějaké tipy jak s tím zatočit, ale cokoliv jsem zkusila tak nepomohlo.
Nejlepší kamarádka ze třídy mi dala tip, kterému se mi nechtělo fakt věřit, ale jí to prý pomohlo. Dřív měla velmi rozšířené akné po celém obličeji až dekoltu, protože trpěla potížemi se štítnou žlázou. Na to jí pomohl dětský zásyp. Jo je to k neuvěření, i když to možná někdo zná, já byla překvapená.
A tak jsem si každý večer než jsem šla spát, posypala zásyp na vyčištěnou pleť a čekala zázrak. Dva dny používání nic. Ale na jednou třetí den jako kdyby to už zabíralo a něco to dělalo. Hojilo to. A rychle. Nezahálela jsem, a používala ho pořád nadále tři měsíce a potom to bylo celkem v pohodě. Samozřejmě byl tam nějaký pupínek, ale už to bylo převážně zahojené.

Po delší době se mi akné zase začalo projevovat znovu. Zásyp pomáhal méně a méně, nevím čím to bylo, a tak mi přítel poradil Skinoren - krém speciálně na akné. Zkusila jsem tomu věřit a vyplatilo se to.
Používám ho dodnes a funguje. Na obličeji mám nanejvýš 3 pupínky.

Tento článek není žádná reklama na produkty, nýbrž mé doporučení jak zabojovat s akné.
Lovu zdar!

Výlet do neznáma // 1.

17. července 2016 v 16:51 | Kýta |  Povídky
Byl normální všední den - pátek. Všichni radostní, těšící se na párty a celou noc hodně zážitků. Pro mě to byl normální den jako každý jiný, kdy po škole jdu skrz ten největší les v naší vsi. V posledních dnech mi začínalo být jedno, jak se ke mně ve škole chovají. Nikoho jsem kolem sebe neměla. Už ani nejlepší kamarádku která umřela přesně před měsícem na souchotiny - tedy na tuberkulózu. Moc nerada o tom mluvím. Její rodina si myslela, že má bežný kašel, a tak brala nějaké prášky, ale za dva týdny po neustálém braní prášků zemřela. Když jsem ji ztratila, cítila jsem něco divného. Byl to pocit který jsem nikdy nezažila. Šla jsem v parku na procházku a nebe jako kdyby se celé otevřelo. Viděla jsem něco čemu se asi říká odchod do nebe. Viděla jsem její rysy obličeje a i ty její oblíbené šaty, co měla tak ráda. Najednou jsem se zastavila a opravdu koukala jako blázen. Její postava začala mizet v mlze a já začala strašně plakat. Všichni okolo na mě zírali, jako kdybych byla faktický blázen. Já se jich už v tom běhu nevšímala, a běžela jsem co mi nohy stačily. Napadlo mě jediné, kam bych mohla jít. Les. Mám ho ráda, je tam klid, a většina mých vrstevníků tam stejně nechodí, když už tak donuceně. Běžela jsem a už jsem nezvládala dýchat tak rychle, a myslela jsem si, že mi vyskočí srdce z hrudníku. Tak jsem si lehla na mech, který byl suchý a jemný. Zasnila jsem se a koukala do mraků. Po zhruba dvou minutách jsem něco zaslechla. Jako kdyby za mnou někdo šel. Ten divný zvuk se přibližoval a pořád jsem slyšela šustění listí a hrozně jsem se bála. Pomalu jsem vstávala, protože mi začalo bouchat srdce až do uší. Podívala jsem se doleva. Nic. Pomalu jsem se otočila dozadu, a viděla jsem to nejkrásnější zvíře, co můžete v lese vidět. Jelen. Stoupla jsem si na své bolavé nohy a prohlížela jsem si ho. Chtěla jsem na něj sáhnout, ale on ustoupil."Neboj se, já nejsem zlá." řekla jsem."Já se tě nebojím, jen ti chci s něčím pomoct" nadějně odpověděl."Ty mluvíš? Jmenuji se Rebenne. Jak se jmenuješ?""Lidé mi říkají tupý jelene. Ve skutečnosti se jmenuju Glan. Moc rád bych ti chtěl pomoct s tvojí zesnulou kamarádkou. Vím, že to byl jediný člověk, s kým jsi si rozuměla po cestách domů tady v lese. Při běhu jsem se na vás dvě jednou zakoukal, a vycítil silnou nemoc""Proto jsi se k nám radši nepřiblížil, že?Mimochodem ty umíš mluvit lidskými jazyky?" odvětila jsem udiveně."Ano, učil mě je strýc, který utekl asi před šesti lety. Pomůžu ti najít cestu, jak získat zpět tvou kamarádku, ale musíš se mnou chodit a plnit dost těžké úkoly. Jsi si tím opravdu jistá, že to chceš udělat?"odpověděl velmi spisovně."Ano". Možná jsem to dělat neměla, ale byl to jediný člověk, který byl se mnou a rozuměl mi. Půjčovaly jsme si knížky navzájem, a snily o jiném světě, který jsme obě nazvaly Tristun. Byly jsme vždy obklopeny myšlenkami, že se jednou půjdeme podívat do Tristunu.Obě jsme chtěly zabránit kruté realitě, která nás často šokovala."Radši si zajdi ještě domů, odložit si věci, vzít si pití a jídlo. Počkám tu na tebe. Pak půjdem cestou kterou jsi nikdy neviděla" odvětil Glan."Pití a jídlo mám ještě ze školy, a taška mě nijak zvlášť netrápí, takže můžeme vyrazit" odpověděla jsem rychle jen co to dopověděl.Šli jsme do kopce kterého jsem se vždycky bála. Měla jsem husí kůži a cesta nahoru byla dlouhá asi šest kilometrů. Cesta byla dlouhá, ale co pro svojí kamarádku Glynn neudělat. Vyšli jsme na kopec, který už nikam nevedl. Bylo mi to divné a koukala jsem dost vyděšeně.
"Klídek.Teď nás odnesu do světa Xulan kde budou tvé první úkoly.Hlavně neměj obavy,půjdu celou dobu s tebou."

Přetvářka

8. července 2016 v 19:42 | Kejtička |  Úvahy
Tuto falešnou činnost se vám dnes pokusím popsat, ale i vyjádřit svůj vlastní názor na to, proč mi to přijde nesmírně důležité.
Kdo se falešně směje? Ten kdo to nemá v pořádku srovnané v hlavičce. Lidé se smějí, aby vyjádřili svou milost, radost ale určitě i ironii. Falešný úsměv je metoda, kterou můžete snadno a rychle oblbnout kohokoliv. Někdo to pozná, někdo ne. Někdo to umí, někdo ne. Každý jsme jiný a ne všichni se narodíme s úsměvem na tváři. A proto ten kdo je smutný od malinka, má to těžké třeba i doma, tak je pak hrozně falešný aniž by chtěl.
Myslím si, že v některých situacích je to opravdu důležité se alespon pousmát. A naopak v jiných situacích by se smát vůbec nemělo. To mi věřte.
Smích a úsměvy mám ráda, ale jen když jsou upřímné a není to nic co by bylo vynuceno.
Tohle si myslí kejtička, a tak to i cítí.
Lovu zdar!