Duben 2016

Jak se snadno dostat psychicky nad propast?

30. dubna 2016 v 17:05 | Kejta |  Úvahy
Toto téma vezmu z jiné stránky, než ostatní blogeři co jsem tak četla. Ostatně... každý na tohle téma máme vlastní názor, vlastní fantazii a všechno, tak proč nebýt originální?
Každý z nás už se někdy setkal s pocitem beznaděje, špatné nálady nebo smutku. Ocitali jsme se totiž nad propastí mezi vrácení se k radosti, bývalému štěstí nebo to vše vzdát. Ta propast... Bůh ví jak je hluboká, a je pravda, že bych jí nechtěla poznat. I přesto, že jsem minulý rok trpěla depresemi, které trvaly skoro celý rok, tak bych neměla nikdy odvahu skočit do světa, kde už nikdo není. Osobně si myslím, že každý má své problémy, a neměl by se plést do problémů cizích, protože když se nebude věnovat sobě a bude se zajímat o něčí jiný život, také ho to může postihnout... například pomluvy a tak.
Zhruba před půl rokem a fous, se stala taková - jak jen to říct? - vtipná událost, která mě doslova pobavila. Naše škola byla na vícedenním výletě v zahraničí a já se pohybovala v partě svých spolužaček, jelikož zas takový introvert nejsem. A zatímco jsem si vytahovala z tašky termosku s čajem, tak o mých nejlepších kamarádkách co na výlet nejely, začaly mluvit jako o kusu hadru. Takový fujtajbly co říkaly... Málem jsem se rozbrečela, a to že já vydržim dost. Tak jsem se nedala, a šla jsem je seřvat. Jenže to jsem asi neměla dělat, protože se mi začaly vysmívat do obličeje. A tak jsem šla stranou, a přitom odposlouchávala jejich rozhovor. Teď už pomlouvaly i mě a spoloužáky dál. Dozvěděla jsem se o sobě novou věc, prý jsem feťačka, strašně smrdim a poslouchám nevkusnou hudbu. Je pravda, že můj oblíbený žánr je klasika, metal a někdy punk... No jo, prostě Justina Biebra tam nenajdou, to by mě musely totálně zblbnout hlavu.
Ocitla jsem se nad propastí. Připadala si, jako kdyby mě někdo zevnitř zmlátil, ale zároveň jsem se musela smát. Jo, holt nejsem normální.

Eye contact // 1. minikapitola

30. dubna 2016 v 14:53 | Kejtička |  Povídky
Byl slunečný den, nebe plné mraků. Ptáci pěli a příroda ožila po pochmurné zimě. No a proto jsme museli být zavřeni ve škole. Bylo pondělí a konečně zvonilo na velkou přestávku po hodině fyziky, a tak jsme se procházeli po chodbě tam a sem, Ben s Danem se prali a my s Harper sháněly popcorn. Zazvonilo a šly jsme ladnou chůzí do třídy, kde nás čekal nějaký starý pán, kterého jsme měli jako náhradu místo skvělé profesorky. Vypadal jako Shrek. Já s Harper jsme z něj měly totální záchvat. Učil nás první hodinu, a nic si nepamatuju, protože jsme si celou dobu povídaly o tom, jak může někdo popisovat pohlavní styk způsobem, že nám nakreslí kachničky na tabuli a nad to srdíčko. Chápu, že jako zdravověda je důležitá, ale tohle bylo přes čáru a vážně nám chyběl popcorn k bavení se dál. Hodina plynula stále dál, a po tom popisu chemického citu k množení se se nás zeptal. Vyvolával každého zvlášť a podle sebe, ne podle lavic. Prostě jak ho to napadlo, a jak viděl seznam třídy. Držel papír se seznamem jmen a sedl si na katedru. Klepaly se mu hodně ruce, byl rudý jako rubín, a začal divně funět, a tak chvilkami vypadalo, že bude mít infarkt. Sjel si po papíru prstem, a narazil na jedenáctého člověka."Lauren Sanders, která je to dívka?"ptal se zvídavě. "Pane profesore, tady jsem!"odpovídám aktivně a nebojím se, co bude dál. "Já vás odněkud znám, děvenko!"řekl dost úchylným tónem. Vůbec nic mě nenapadlo, přijde mi, že jsem ho nikdy neviděla, ale on se dále vyptával, a já mu odpovídala, že si mě rozhodně musel splést.
Zazvonilo konečně na přestávku, a my vyletěly jako splašené slepice. Na chodbě jsme si s Harper stouply a přitom rozebíraly kluky jako vždy, přičemž Harper mi začala vyprávět, jak neví co má dělat s jedním klukem, když se s ním líbala na jedné oslavě, kde byla celá naše třída.