Výlet do neznáma // 9.

27. srpna 2018 v 21:12 | Mramorka |  Povídky
Trvalo mi dost dlouho než to zabralo. Jak jinak, nikdy na mě tyhle věci nepůsobily. Otevřela jsem oči a byla jsem v úplně bílé místnosti. Za mnou ani přede mnou se neobjevoval stín, absolutně jsem netušila, kde jsem. Byla jsem zmatená a to silně. Šla jsem rovně - a pořád všude bílo.
"Glynn? Jsi tady?" S nadějí že se něco dozvím, jsem hlasitě zvolala. Odpověď žádná. Nic.
Procházela jsem se dál, a řvala její jméno, opravdu mi to už nahánělo strach.
"Jsi to ty Rebenne? Jak ses zde ocitla?"přiběhla Glynn v bílém hadru a čistá.
"Poslali mě sem rarachové, že tě osvobodím a budeme žít zase jako dřív! Jsem tak šťastná!"Začala jsem v objetí s Glynn neskutečně moc plakat, že jí vidím. Bylo to tak emotivní.
"Rebenne! To ne.... to nemůžeš!!!Jaks...?"upadla na zem a brečela.
Začala jsem to možná chápat. Nejsem na návštěvě, ale navždy na druhé straně v nebi.
"Víš, Rebenne, nevím co ti provedli, ale odtud se už v životě nemůžeš vrátit. Jsi ve světě mrtvých, a zřejmě tě sem poslali, aby tě zabili!" vstala Glynn a vysvětlovala mi oč se jedná.
Bylo mi tak úzko, divně...Zabili mě záměrně, raraši pitomí! Já věděla, že se jim nedá věřit.
"Rebenne, pojď ukážu ti tvůj pokoj a vše co tu najdeš. Já tu našla i pratetičku Fren von Honkenstein. Není to tu tak špatné, jak se ti může zdát."
"Asi máš pravdu, ale mé pocity zabije opravdu jen čas."
"Pojď si sem sednout, všechno mi povíš, co jsi zažila potom, co jsem odešla na druhou stranu."
 

Výlet do neznáma // 8.

27. srpna 2018 v 21:10 | Mramorka |  Povídky
Jakmile jsem přišla do jeskyně za rarachy, tak už se balili a šeptali si něco svého. Otasi stydlivě prohlásil, že svou vděčnost musí ihned ukázat fyzicky, a ne nalhávat, abych si myslela cosi tajemného."Tak jo, fajn, jen si zabalím a hned můžeme vyrazit, jen si potřebuju doplnit pití a natrhat pár plodů."řekla jsem to, protože nic jiného mi v tuto chvíli nezbývalo.
Rarachové mi šli pomoct, a rovnou jsme šli na výlet. Opět. Šli jsme několik desítek kilometrů přes holé travnaté kopce, ale i přes les, ve kterém byly stromy pod vodou. Bylo to náročné a na místo jsme se dostali až za 4h. Dovedli mě k jezeru, které mělo oktarínovou barvu a celé se třpytilo. Bylo to tak nádherné! Nic nádhernějšího jsem jakživ neviděla! Vonělo to po granátovém jablku, bylo tak lákavé se do jezera ponořit nebo alespoň si dát loka.
"Zavedli jsme tě k tomuto místu, abys za prvé viděla něco, co u vás na Zemi rozhodně není, nebo... nejsem o tom zatím přesvědčen."
"Děkuji moc, je to tu překrásné, nemohu uvěřit svým očím! Povíš mi něco o historii? Jak je tu dlouho? Nebo za jakým účelem tu bytosti chodí?" zvědavě jsem se zeptala.
Začal mi vyprávět různá zajímavá fakt, že se tu jejich babičky a děděčkové brali, že tohle je pro ně posvátné místo, které se nachází pouze zde. Vyprávěl takovým způsobem, že mě to tak zajímalo, že jsem nechtěla, aby přestal.
"Ahá, to jsem netušila, že tohle místo je pro vás tak důležité" optimisticky jsem odpověděla na celý projev.
"Víš, vzali jsme tě sem, protože se k nám doneslo, že bys ráda viděla svou kamarádku Glynn, je to tak?"
"Ano máte pravdu, moc ráda bych jí řekla tolik věcí! Ani netuším, čím bych začala...Ach!" odpověděla jsem překvapeně.
"Dobře, tak mi ti do tohoto kalichu vlijeme trochu vody z jezera, a ty to musíš vypít. Hned co to vypiješ tak usneš, a budeš najdeš svou kamarádku. Máš s tím nějaký problém?"
"Otasi...jsem trochu v rozpacích, ale ano snad to zvládnu."
Vypila jsem ten lektvar, s úžasnou vůní ale příšernou chutí. Sedla jsem si na zem a čekala na účinky. Rarachové mě drželi za ruce a dívali se na mě s nadějí, že to zabere.

Výlet do neznáma // 7.

27. srpna 2018 v 21:06 | Mramorka |  Povídky
Uviděla jsem svou nejlepší kamarádku. Viděla jsem Glynn jak stojí proti světlu v jeskyni a tiše vzlyká. Nemohla jsem věřit svým očím, že je tady. Ale jako kdyby se vypařila hned zase v mlze. Hlavou se mi honily myšlenky, co se asi děje. Opravdu mi to nebylo příjemné.
Šla jsem zkontrolovat území, kolem jeskyně, a pomalu byl klid. Hlasitě jsem si oddychla a šla si lehnout k rarachům. Spinkali a já usla hned také. Konečně. Byl to doopravdy náročný den. Tohle by jen tak bárbínky ze třídy nezažila, jsem na sebe pyšná, že jsem mohla pomoct.
Ráno mě vzbudilo slunce, které zářilo přímo na nás a tak krásně hřálo. Bylo to příjemné. Nasnídala jsem se zásobami, které jsem si vzala z domova, a něco málo nechala rarachům. Připravila jsem každému kousek ovoce a pečivo, ať mají aspoň něco. Jen co jsem vstala na nohy, tak jsem je hlukem vzbudila. Řekla jsem si:"A sakra!" potichu a plaše. Nevypadali vůbec naštvaně, byli moc milí a vděční za mou pomoc. Hned jsem jim podala jídlo a snažila se, aby se najedli v klidu, ale pořádně. Po tom, co dojedli všechno, co jsem jim připravila, tak jsme si povídali. "Děkujeme Ti, Rebenne, jsi náš anděl, který nám pomohl." řekl vděčně nejstarší rarach jménem Otasi.
"Rádo se stalo. Opravdu nejsem ten typ co vidí poraněného tvora a nechá ho ležet. Samotné by mi to nebylo příjemné." odvětila jsem pozitivně.
"Než jsi šla spát, napadlo nás, že bychom ti dali odměnu za to, jak ses o nás postarala. Teď to samozřejmě není možné zrealizovat, ale až budeme všichni chodící, tak ti ukážeme překvapení."
Kývla jsem hlavou, že souhlasím a budu ráda, zároveň jsem v sobě měla pocit, že to nedopadne dobře. Těšila jsem se, ale zároven mě uvnitř cosi sžíralo, a nevěděla jsem si rady. Mám utéct? Myslí to zle? Nebo doopravdy jsou tak hodní, jak se chovají? To mi bude asi dlouho vrtat hlavou.
Šla jsem se projít, abych je nechala o samotě. Trochu se před nimi stydím, jak jsem člověk. Vykročila jsem z jeskyně a tam byli mrtví rarachové. Vytekly mi z očí slzy. Bylo to hrozné je takhle vidět. Rozhodla jsem se, že je odnesu k řece a tam provedu rituál. Bylo jich hodně, kolem šedesáti mrtvých, a přežilo jich jen pár. Všechny jsem nashromáždila k řece, kde jsem každému udělala ze třech klacíků a provázku lodičku, po které jsem je po řece posílala a pronášela modlitbu, ať se mají nahoře dobře. Slz v mých očí bylo čím dál víc, čím víc jsem jich viděla zjizvených, tím víc jsem nedokázala zastavit své pocity. Trvalo mi to asi hodinu a půl než jsem se s nimi rozloučila. Poté, co jsem poslala posledního jsem se musela schoulit do klubíčka a brečet. Nikdy jsem netušila, že dokážu být tak citlivá. Nikdy. Tohle mě ale fakt dostalo. Musela jsem se vzchopit a jít zpět do jeskyně.
 


Výlet do neznáma // 6.

27. srpna 2018 v 21:05 | Mramorka |  Povídky
Opravdu jsem byla moc ráda, když jsem zjistila to, že umím esperantem. Učila jsem se ho dobrovolně minulý rok, protože se mi zalíbil. Je to něco mezi španělštinou a slovanskými jazyky. Bylo to docela načmárané a psal to podle mě někdo trochu méně gramotný. Čtu, a na konci bylo něco ve smyslu "válka tu hrozí jestli nepřijdeš. Leifur". Na jednu stranu jsem moc ráda, protože jsem měla opravdu strach že zemřel. Ale proč ta válka?Letěla jsem k sobě do pokoje. Rychle se oblékám do černých legín, dlouhého šedého trička bez potisku, červené bundy a tenisek ze školy, které jsou na tělesnou výchovu. Po bytě běhám sem a tam a hledám všechno co si vezmu s sebou. Ve sklepě jsem našla po dědovi krosnu. Přibalila jsem spacák s karimatkou tyrkysové barvy pro případ nouze. Termosku s borůvkovým čajem a konzervy s fazolemi si beru také, kupodivu máma naplnila docela pestře ledničku. Říkala jsem si buď teď, nebo nikdy.Zamkla jsem dveře od domu. Vypadala jsem jak nějaký "čundrák" a sama sobě jsem se smála. Ale v rychlosti jsem raději přestala. Běžela jsem ulicemi a různými zkratkami, abych se dostala co nejdříve do lesa. Přistoupila jsem pomalu k lesu, načež jsem zjistila nemilou věc. Nějací idioti začali kácet všechny stromy. Teď to tu trochu vypadá jako ta mýtina za naší školou. Běco na mě kdo řve. Teď jde o válku ne o naši vesnici. V rychlosti vyndavám hůlku po Glanovi a cituji jeho slova. Otevírá se nebe a já doslova letím.
Jsem tu. Ve světě Xulen. Cítím hnilobu a krev. Začíná se mi pomalu vrhat snídaně do krku. Rychle běžím po skále dolů. Chvilkama spíš slaňuji a pokládám chodidla opatrně na kousky skály. Dorazila jsem téměř dolů a vidím něco úplně jiného, než dřív.Nemůžu přestat zírat, a to doslova. Je to tu jako kdyby se válčilo, ale kdo a s kým? Vidím polo mrtvé rarachy. Většinou jsou už bez známek života, ale i tak se jim snažím pomoci. Jdu k jednomu starému, který řve, jelikož má mečem rozřízlé pravé zápěstí a z tepny mu stříkala krev z tepny. Odhaduji tak na třináct centimetrů. Vytáhla jsem z krosny jednu ze starých lékárniček, a pomohla jsem ho přesunout do menšího úkrytu. Mezitím tam byly opice, ale jako by měly kůži z kamene. A řvaly tam, různě vybijíjely agresivitu na druhých. Ale teď se všímám něčeho důležitého.
"Já vám pomůžu. Hlavně se nebojte, my vyhrajeme!" starý rarach na mě koukal dost vyděšeně a čekal, že ho také zabiju.
"Myslel jsem, že už tu brzy nebudu a celé to tu skončí" poté zakašlal a mluvil hodně potichu, ale rozumím mu. Otevřela jsem krabičku plnou obvazů, náplastí, desinfekcí a nitek s jehlami. Nejprve utírám ránu čistým kapesníkem, abych vyčistila infekce. Navlékám nitku na jehličku, která není skoro vůbec ostrá. Šiju opatrně a soustředím se. Po sedmi stezích mu ránu obvazuji a schovávám ho do pod skálu.
"Vydržíte to tu? Přinesu další zraněné a ošetřím vás. My a náš svět Xulen se nevzdáme!" Křičím na něj s nadějí.
"No to uvidíme holčičko, život není tak jednoduchý.." odvětil s humorem, že se mi nic nepodaří. Běžím dál a nesu další a další. Jsou ještě tři, ale myslím si, že je dávno duše opustila. Jdu v největší rychlosti. Mám před sebou sedm "pacientů" dalo by se to říct. Postupně slyším jak kamenné opice opouští toto území. Začínám jedním z rarachů, který byl poraněn nejvíce. Chyběla mu levá noha, a tak jsem se všemi způsoby snažila kůži sešít a dát deset obvazů. Měl malou ránu na hlavě, ale to stačí slepit náplastí. Ostatní byli pořezaní, a proto jsem je šila a desinfikovala. Odnesla jsem posledního do jeskyně, kde jsem natáhla karimatku a rozepla spacák, abych je trochu přikryla. Odešla jsem z jeskyně a otačím se, zatímco ...

Výlet do neznáma // 5.

27. srpna 2018 v 21:04 | Mramorka |  Povídky
Po zavření toho neočekávaného smradu, jsem otevřela okno, aby se to vyvětralo. Šla jsem hladová do pokoje a uvědomila si, že píšeme i test z literatury. Doma nikdo nebyl takže super klid na učení. Sedla jsem si ke svému tmavému dřevěnému stolku a rozsvítila lampičku, která byla královsky modrá. Četla jsem si o elektrickém napětí asi hodinu, a pořád mi to nešlo do hlavy. Vrhla jsem se tedy na literaturu. To bylo mnohem lehčí, protože zrovna probíráme Charlese Dickense a jeho knížky zbožňuji do dnes. Řekla jsem si, že to umím a šla do koupelny. Napustila jsem si teplou vanu a přidala tam vůni magnólie a lilie. Lehla jsem si do ní a najednou mi padala oční víčka.Usla jsem a byla unavená jak nikdy. Neměla jsem sílu se ani zvednout. Po zhruba dvaceti minutách jsem vylezla. Muselo být tak tři čtvrtě na osm. Rychle jsem vstala a převlékla do pyžama. A samozřejmě jsem nevynechala očistu zubů.A tak jsem si cestou do postele promítala všechno, co bych chtěla zažít a jak by byl svět lepší. Přemýšlela jsem nad vším co se stalo. Nemohla jsem na to přestat myslet. Říkala jsem si, že začnu něco dělat. Ne se sebou ale se životem. Co by se asi stalo kdybych takhle žila až do smrti? Nechci takhle dopadnout. Sice mě asi nikdo nemá v oblibě, ale je to jen tím že se moc nebavím. Nejsem stydlivá ale spíš bojácná názoru ostatních. A hlavně introvertní. Lehla jsem si a přikryla peřinou se zelenými motýlky. Po pár sekundách jsem zhasla i svojí lampičku.Slyším někoho řvát, ale co to může být? Otevřela jsem po ránu víčka a zjistila, že se mamka s tátou zase hádají. Tiše jsem vstala celá pohmožděná ze včerejška a belhala se na záchod. Na lince u ledničky vidím zase plný dřevěný košíček jablek. Vzala jsem si dvě a krásně je nakrájela na půlměsíčky. Zalezla jsem zase do pokoje a jedla. Měla jsem takový hlad, že to bylo k nevydržení. Jablka sice moc nenasytí, ale mě by zaplnil žaludek momentálně i jeden kaštan. Potom, co jsem dojedla ty krásně kulaté červené jablka jako rubín, vlastně nevím kde se tam vzala... Jdu se tedy s mističkou, kterou vracím do kuchyně, podívat ještě na ten košíček. Všimla jsem si, že za tím se schovává něco žlutého. Je to vzkaz zřejmě od nějaké mamky kamarádky, ale pochybuji, že umí esperantem, což je uměle vytvořený jazyk. V tom případě to není od ní, ale...

Výlet do neznáma // 4.

27. srpna 2018 v 21:01 | Mramorka |  Povídky
Začaly padat kameny přímo několik centimetrů od nás ve tvaru trojúhelníku. Zatímco na nás padaly kusy kamenů, utíkali jsme s Leifurem do nějakého úkrytu. Nezbývalo nám nic jiného než vylézt na skálu, která byla kolem pět seti metrů od nás. Jakmile jsme začali šplhat nahoru, tak bouřka začala hřmít a blesky byli protivně červené. Do skály nebyl žádný vchod, a tak mi nezbývalo nic jiného, než využít druhou a tudíž i poslední možnost. Nebyla jsem si jistá jestli to bude správné ale každý, kdo by byl na mém místě by to udělal. Když jsme už doslova lezli po skále a bouřka byla čím dál silnější, začaly padat kameny pod nohama. Měla jsem strach že ztratím posledního kamaráda a tak jsem se porozhlédla jenže když jsem se začala otáčet tak v tu chvíli začaly padat kroupy. Řekla jsem si v duchu "Tady si ze mě někdo dělá legraci". Teď už jsem toho začala mít dost, a tak jsem se nenechala a otočila ale v tu ránu Leifur nikde nebyl. Najednou, když jsem se otočila ještě víc tak ho vidím ležet na zemi, což je slušná dálka od vrcholu skály, kde už skoro jsem. Určitě ho zasáhl blesk. Přišlo mi zbytečné jít za ním zpátky, protože by mohli určitě rarachové připravit na mě past. Když už jsem byla kousíček od vrcholu tak mi postupně všechno docházelo. Možná měl několik důvodů proč je na zemi. Ten první se kterým jsem si dost jistá, je ten blesk ale to bych zaslechla jak křičí. Hned jsem to zavrhla. Třeba se mnou už nechtěl jít, protože se bál že na něj přijdou rarachové. Nebo se mu zamotala hlava. Teď už je to jedno, ležel na zemi a pravděpodobně je mrtvý a já jsem na vrcholu skály do mého světa, tedy přesněji do vesničky Torfin. Hledala jsem ve své tašce takovou polodlouhou tyčku se zelenou, třpytivou koulí na konci - tu používal Glan. Když jsem to uchopila, ucítila jsem vyryté písmena. Vyřkla jsem, co je tam napsané a zařvala vesnici Torfin. Objevil se bílý vír vzduchu, a vtáhl mě do nebe. Když jsem už byla na zemi, kolem mě bylo přesně všechno zelené jako předtím než jsem potkala Glana. Dívám se na hodinky co mám na ruce. A jsou zastaveny. Je možné, že došla baterka ale to mi je divné, jelikož je nosila i má prababička. Šla jsem domů a vůbec se mi nechtělo ale kam jsem měla jít? Zbývají mi už jen tři cestovní střípky na té tyčce po Glanovi. A tak jsem se trochu poflakovala po ulicích a koukala po ostatních. V dáli jsem zahlédla partu dá se jim říkat "Barbínky školy" a kráčely si po silnici. Když jsem byla blízko nich dělala jsem, že je nevidím ale nešlo to. Ta uprostřed (hlavní vůdce tlupy), Kara, měla červené vlasy pod zadek a černou řasenku s rudými rty. Na sobě měla oříškově hnědé šaty s výstřihem, který byl velký jak babičky spodky. V duchu jsem se musela chechtat. Ta druhá, Jaylie, úplně vpravo šla a vypadalo to trochu jako když zanedlouho spadne - měla totiž svítivě bílé lodičky na platformě s deseti centimterovými podpatky, a pořád zakopávala. Vlasy měla černé svázané do natupírovaného drdolu, a měla pravděpodobně lesk na rty a svítivě modré stíny jako její oči. Její oblečení tvořila směs černých džínových kraťasů, a bledě modré tričko bez výstřihu s haldou řetízků. Poslední členka, Hana, podle nich je nejslabší, neboť má nejmíň peněz a nevkus. Vlasy měla spletené do rybího copu. Je přírodní blondýna, a tak musela mít zvýrazněné obočí a řasy, které má obojí do hnědé barvy. Oblečení měla úplně stejné jako její kamarádka Jaylie, akorát do růžové barvy. Přestala jsem na ně civět a šla rychle domů. Když jsem došla domů s hrůzou jsem si uvědomila, že zítra mám být zkoušená z fyziky. Bylo už třičtvtě na čtyři, a tak jsem se vrhla do učiva se smutkem, a vůbec mi to nešlo. Nemohla jsem se soustředit, kvůli mně umřeli dvě nevinné bytosti. Po dvou hodinách namáhání se a postupné únavy, jsem šla do ledničky najít něco, co by se dalo sníst. Otevřela jsem ledničku a očekávala, že tam bude aspoň máslo abych si mohla napatlat chleba. Místo toho tam byl sýr, který pokrývala zelená plíseň, mandarinky které byly žluté a ještě nedozrálé a zkažený olej. Přesně tohle se objevilo v naší ledničce. Rychle jsem to zabouchla, protože to smrdělo jak psí exkrementy.

Žijem jen jednou!

6. února 2018 v 21:58 | Mramorka |  Úvahy
Den se dnem se sešel a já tu opět straším jakožto 20 letá blogerka s více než 10 letou praxí zde na blog.cz :D

ŽÍT SVŮJ ŽIVOT
Pro mnohé z nás je toto slovní spojení poněkud blízké téma. V dnešní době je to dost těžký být sám sebou, nejít s dobou, nedržet se trendů a snažit se bejt jinej. /VLASTNÍ ZKUŠENOST/. Ale něco na tom bude. Zase když se ničeho nedržíme a jsme fakt mega hipsteři tak to má velkej vliv na okolí. Je to jako černá ovce.
Poslední dobou mám pocit, že žijeme život těch druhých a ne ten náš vlastní. Že vlastně děláme vše proto, aby druzí z toho něco měli, nebo abychom je schválně pobouřili, nebo udělali dojem nebo tak něco. Možná jde jen o moje divný pocity ale myslim si že to tak funguje.
Žijme naše životy!

Přísahám že příště bude větší výplod

Nemam sklenku vína, tak to nejde tak snadno. Chápete ne.

Já?

16. dubna 2017 v 18:06 | Mramorka |  Úvahy
Při přečtení názvu téma týdne jsem ztuhla a zírala do monitoru. Co to...? Jako že já mám být vůdce tlupy a vy blbý ovce? Každý si asi najde to své. Osobně nejsem vůbec dominantní, ale spíše submisivní typ, takže když bych řikala něco ve smyslu "Teď mám slovo já", tak to nejsem já. To není můj styl. Já většinou bývám schovaná někde v rohu a přizpůsobuju se. K čemu se tak povyšovat? To dělá nějakej fajnovej pocit či co? Jako že má člověk lidi pod kontrolou nebo co? Přijde mi to na nic. Vždyt se dá v blogové sféře žít i bez toho. Teď samozřejmě.
Možná se ještě na tomto známém a proslulém portále najde nějaký blogísek s afííkama, kusovkama, pixelkama, klikačka a SBčkama. Ale to jsou už výjimky, sama jsem si tím prošla a byl to nejfalešnější úsek mého života. Člověk hnal návštěvnost tím, že chodil každý den na svoje affs okomentoval nějaký článek:"Super článek. Obíhám dneska později snad mi to promineš. :* " fungovalo to. Byl to jako kolotoč. Ještě že se doba změnila a lidé jsou vděční za pořádnou úvahu nad Modrou Velrybou například nebo tak něco.

K čemu slavit Velikonoce/Vánoce...?

16. dubna 2017 v 16:37 | Mramorka |  Úvahy
Čím jsem starší, tím jsou mi všechny svátky u zadku a doma je rodina spokojenější. Když jsme se ségrou byly malý, tak se slavilo všechno, snad i den dětí. Jenže... všechny z rodiny to hrozně obtěžovalo, to šlo vidět úplně v očích a celkově, jako kdybychom jim něco provedly. A když se v tomhle vyrůstá, člověk má pak jiný pohled na věc. Nevím zda je divná má rodina, nebo ostatní slavící rodinky, ale přijde mi každý svátek a všechno k ničemu. Babička mi nedávno říkala, jak se těšila, až budeme takhle dospělé jako teď a že se nebude slavit už nic.
V dětství to pro mě bylo hrozný. Dětičky kolem mě řádily radostí, že jsou Vánoce a že budou dárečky a řízeček. A já nechápala nikdy takovou nadšenost. Přišlo mi to právě "zbytečný" protože jsem slýchávala "K čemu?". A pak se mi okolí diví, že jsem divná... Asi tedy jsem, a nevím zda mou vinou nebo se s tím dá něco dělat.
Když mi byly 3 roky (mam mega pamatováka na dětství), tak dva dny před Vánocemi jsem šla s babičkou do Bambule pro panenky k Vánocům. Bum bác Ježíšek nebyl. Popravdě mě to ani nepřekvapovalo, když jsem od ségry věděla, že se máme koukat z okna na sníh a hvězdičky, zatímco táta chudák táhne dary.
Už jsem dovršila dospělosti a 2 roky jsme neslavili Vánoce. I bez toho se dá žít a nepřijde mi to vůbec divné, ba naopak, možná lepší, život je bez starostí.
Zkrátka každý žijeme jinak a rozhodně neodsuzuji milovníky křesťanských svátků.

Že by autorský blogísek?

16. dubna 2017 v 16:03 | Mramorka |  Deník
Došlo mi, že tamten článek o tom, proč nenávidím autorské blogy a hlavně klub vyzněl jinak než jsem chtěla. Mnoho lidí to vzalo osobně, nemůžu za to že jste citlivky, ale mělo vás to nakopnout do života a nad nějakym mym článkem jen mávnout rukou.
A tak jsem si prostě řekla, že SCHVÁLNĚ zkusim a dám si takovou challenge, že se pokusim dostat do autorského klubu pokud to půjde, protože jsem viděla že na tom blogísku dlouho nikdo nebyl. Mcháchá. Nicméně se mi zastesklo po dřívější denní návštěvnosti 100 lidí za den, tak to chci navrátit. Bude to stát velké úsilí, pot a dřinu, ale to zmáknem!
Mimo jiné, Kýta mě nějak omrzela, vepřové jím pořád, ale už ne tak intenzivně, že bych se tu taky tak chtěla přezdívat. Ode dneška, prosím, Mramorka. Ten šutr je fajn.


Začala nám velmi brzy kvést třešeň... Příroda je letos nějak napřed.

UPDATE 17:37: Autorský klub byl k 31. 12. 2014 ukončen
tak mam prej smůlu no :D jako kdyby mě to trápilo

Kam dál