Autorský klub je na nic

28. prosince 2016 v 7:30 | Kýta |  Úvahy
Ale opravdu.

K čemu tam být? Přijde mi, že výhodami jsou maximálně to, že je člověk viditelný na hlavní stránce blog.cz a taky to, že se tam objevuje spousty namyšlených človíčku, kteří si to nezaslouží. Né fakt, některý blogy se nedají číst, nemá to ani pointu ani nic. Myslím si, že pro přijetí udělali všechno, chtěli dodržovat podmínky, držet se pravidel, aby se vyskytli na hlavní straně.
Rozhodně nechci aby tento článek působil jako jedna velká závist, to určitě ne. Ba naopak, jsem ráda, že mě tam nepřijali. Měla jsem už dost blogů, u 3 jsem to zkusila, vše jsem splnila ale houby. Nic. Žádná odezva, asi jsem nebyla dostatečně mainstream v blogovém světě. Byla jsem z toho trochu špatná, protože jsem chtěla návštěvnost - naivita 14 leté holky no. Je to pár let zpátky, ale jsem štastná, že tam nejsem. Dokážu se zviditelnit i jinak než přes vystavení mého blogu a článku na hlavní straně. Jsem raději, když mám lidi kolem sebe, blízké lidi co to čtou, nebo i fajn lidi, kterým jsem něco napsala na blog, a vlastně tím i komunikujeme.

Baví mě nebýt členkou autorského klubu. Člověk by se musel něčeho držet a já pravidla nerada, jsem ráda, že můžu být svině a psát si co chci. Vyžívám se v tom. Je fakt, že se to možná po 5 letech krapet změnilo ale já jsem ráda sama sebou. Sakra to zní jako kdybych byla namyšlená. Neee sakra. Já radši jdu.

Lovu zdar!
 

Alkohol zachraňuje

27. prosince 2016 v 12:42 | Masíčková paní |  Úvahy
Jednoho krásného slunného dne nám paní profesorka na praxích vyprávěla, jak je alkohol vlastně fajn. A já jen wtf. Když vám radí profesorka, abyste pili je trochu zvláštní, ale tak víte co, mně je to šumák, já piju i bez toho. Vyprávěla nám, že alkohol (ethanol) působí v těle jako vazodilatancium. Pro objasnění normálních lidí, kteří se nevyskytují ve zdravotnictví, vazodilatancia jsou léky na rozšíření cév, když má někdo anémie, anginu pectoris a tak, tak je to supr to mít u sebe.

Žila byla jedna paní hospodská Helena, která na Nový rok zrovna sloužila. S touto dlouhou službou mezi vožralými hulváty, tučným jídlem všude kolem sebe se musela smířit. Jinak by svou rodinu neuživila. Měla v sobě šestého panáka rumu a najednou jí začalo být divně. Vůbec ne od žaludku, sice snědla několik brambůrků, hranolek s kečupem a popkornu, ale maximálně jí bylo nevolno, zvracení ne. Začalo to tíživou dušnou bolestí na hrudníku, začala se svírat. Už se neudržela na nohou a flákla sebou. Všichni místní chlapi čuměli, ale jeden rváč se šel podívat co se děje. Helena měla bílý obličej až skoro do modra, téměř nedýchala. I hned volal záchranku a podal jí pivo, aby se napila, protože si myslel, že se jen dusí. Heleně bylo lépe po pár minutách co se napila píva. Přijela záchranka a už jí nebylo tak špatně, ale přesto ji odvezli. Díky několika vyšetřením, kterými si musela H. projít, se prokázalo, že prodělala infarkt myokardu, a že jí to pivo vlastně zachránilo život. Céva v srdci se stala průchozí, ale stejně H. museli předepsat prášky, kdyby se to opakovalo. Jo, hospodský to nemají jednoduchý, ale kdyby vám bylo blbě od srdce, dejte si chlast. Pamatujte ale, že ne všechen alkohol může pomáhat, a hodně ho i škodí.

Kdybych se rozhodla jinak

27. prosince 2016 v 0:02 | Kýta |  Úvahy
... tak nejsem tam, kde jsem.

Je mnoho činů, věcí i případů, díky kterým bych život měla úplně jinak.
Kdybych se neodstěhovala k otci, jsem bezdomovkyně.
Kdybych řekla ne, nehraju 11 let na strunný nástroj.
Kdybych nepotkala v orchestru jednoho fajn kluka, nemám žádný trvalý vztah.
Kdybych se nenarodila, všem by bylo líp.
Kdybych nebyla talentovaná, rodiče by ušetřili.
Kdybych uměla noty a septakordy, jsem na konzervatoři.
Kdybych.
Kdybych..
Kdybych...
Kdybych....

Je toho dost, ale měli bychom si uvědomovat vlastního rozhodnutí, jinak na to můžeme doplatit a následně litovat.
Lovu zdar!
 


Jsem divná

26. prosince 2016 v 23:53 | K. |  Deník
... a vím to.

Stalo se vám někdy, že jste šli po ulici a někdo po vás zíral jak na strašidlo? Nebo seděli jste v metru/autobuse/vlaku, četli si a důchodci nechápavě koukali? Vítejte ve světě nevítaných lidí, co sem podle druhých často nepatří. Né fakt, nic si z toho nedělejte. Já i přes své nedokonalé Já si stojím za svým - čtu si, nevnímám okolí a když vidím stařenku pustím jí sednout. Není to normální chování? Já myslím, že ano. Stařenka poděkuje, ale civí na mě ještě celou cestu. To čuměla, že jsem jí pustila sednout jediná ze všech, když mladíci s chlastem v rukou a samou srandou také čuměli. No jo, dnešní doba je taková, že člověk ani neví co je to slušnost, a vychování. Cožpak se nemá pouštět sednout? Nebo se oblékat dle vlastního uvážení? Mnoho lidí zůstává v minulosti, a sere mě to. Extravagance se v dnešní době řeší natolik, že se určití lidé straní od lidí s dredy a tak.
Sakra.
Zůstante sami sebou, neohlížejte se na druhé, zde jste tu protože to osud tak nastavil. Nic s tim nenaděláte, maximálně se můžete zabít, tím ulevíte nejen sobě ale mnohdy i druhým. Největší ironie na tomhle všem je ta, že jsem zdravotnice a nesmim mít na praxích obarvený vlasy, heh. DISKRIMINACE!
Né vážně mě to někdy dokáže nasrat. Jindy se nad tím povznesu a je mi to u zadku. Tak. At žijou vycpávková slova, v těch se tu vyžívám, jak jste si mohli všimnout.
Že bych napsala další nicneříkající článek? Uvidíme, mam psací náladu, tak třeba sem tam se tu něco objeví.


Vypadly mi oči skoro z důlku

26. prosince 2016 v 23:28 | K. |  Deník
Hojda!
Tak jo, žádnej úvod ani smysl tento článek nemá, ale přesto mám nutkání ho napsat. Tož, věřili byste tomu, že by někdo četl vůbec můj blog? Mam úplně odlišný život než vy ostatní. Neslavim vánoce, nemam ráda tolik věcí co jsou mainstream. Třeba vánoce. Neva. Tak to by byl asi úvod o ničem. To by mě češtinářka hnala, teda ale!
Když jsem se s přítelem podívala po dlouhé době na svůj blog, bylo to jako kdybych spatřila nadpřirozenou bytost. Ne, kecam, jen mi přišlo divných 14 komentářů v předchozím článku. CREEPY, isnt it? No, prostě faaakt hustý. I přes kritiku jsem moc ráda, že si to vůbec někdo přečetl a doufám, že se tyhle neskutečný věci budou dít častěji. Kritikou se člověk posouvá dál, budu úspěšná, heh. Fakt netuším, protože jsem na blog.cz od napsání článku nebyla, jak mohlo tolik lidí přijít na mou existenci? Že bych se objevila na hlavní stránce blog.cz? A nebo si ze mě nekdo vystřelil? Páč já nwm. Né že by mi to vadilo, naopak jsem ráda, né neprotiřečím si, jen ráda mluvím, píšu, vtipkuju uaaa.
Finíto.
Ne, ještě ne. Takhle příšernou blogerku ještě nikdo jakživ nečetl, coo? No tak si trhněte lopatkou, žijem v demokracii.
Výsledek obrázku pro optický klam

Sex je tabu? Nebo už ne?

20. listopadu 2016 v 19:52 | K. |  Úvahy
Mnohdy se potýkám s tím, že ještě v dnešní době je pro mnoho lidí sex tabu. Ale proč? Protože v tom ti jedinci vyrůstali, protože jejich rodiče jim vykládali jak je to ohavné téma, o kterém se v žádném případě nemá bavit. Proč se o tom nemluvilo? Lidé netušili, že by nějaká taková intimní záležitost mohla být zveřejněna, nebo vůbec načatá v konverzacích a ve společnosti. Báli se něco takového říct, jelikož by je tehdejší společnost odkopla. A pak tu byli určitě jedinci, kteří naopak moc kamarádů neměli, a když jo tak to byl doopravdy velký přítel, kterému se svěřovali se vším, ale to byla výjimka.
Osobně si myslím, že sex by tabu být neměl, ale zase by se to nemělo přehánět. Vždyť proč pořád číst ty úchylný články? Nebo filmy - v každém filmu je aspoň jedna sexuální scéna. Sex mi nevadí, ale štve mě, že ho lidé cpou všude, protože zjistili, že jen tímto způsobem nebude tabu. Zúžil se i počet puritánek a asexuálů jen díky těmto materiálům. Popravdě, kdyby média nebyla a noviny s články o otevřených tématech, tak jsme na tom pořád stejně. Pořád bychom se báli mluvit o sexu s přítelem nebo tak... Vlastně ona tomu taky přichází doba. Před mnoha lety se přišlo na několik pohlavních nemocí, a tak se použila určitá opatření. Myslím si, že i díky Freddiemu Mercurym si všichni uvědomili co dělají.
Rada do života, nesexujte s kýmkoliv na ulici, ale vychutnávejte si monogamii s někým koho milujete.


Věřím, že ten, kdo tvrdí, že sex je přeceňován, ho prostě nedělal správně. - Gaiman Neil Richard

HUDBA

25. října 2016 v 13:07 | K. |  Deník
Nevím jak vy, ale osobně tohle považuju jako hudbu. Tohle není kapela, která je stvořená pomocí elektroniky a počítačů. Sami to vytvořili, sami se sehráli a rozhodli se to nahrát. Obdivuju je a to velice. Stejně je tohle jedna z nejlepších kapel ever, co si budeme povídat... JB se Metallice nevyrovná, at si říká kdo chce co chce, ale je to tak :)


Víra

21. října 2016 v 17:06 | Kýta |  Úvahy
Ať už jsme věřící nebo ne, určitě je něco, co si myslíme, že existuje - máme vlastní víru. Určitě se tu najde někdo, kdo věří při maturitě nebo reparátu v troly, víly, Boha, elfy, albíny apod.. Právě díky tomu, že dokážeme někomu věřit, nás to dělá důvěřivými, jelikož většinou, když jsme v něco věřili, tak se nám to vrátilo.
Proč víra? Protože je to fajn, pro někoho únik z reality, pro někoho život. Já považuji víru jako vlastnost člověka. Někdo ji má někdo ne.
Myslím si, že něco mezi nebem a zemí určitě je, a že to nezpůsobuje fyzika (o té si povíme příště). Potvrdilo se mi to mnoho důvody, který každý poznám sám, a sám také zjistí, že víra není špatná. Popravdě jsem Bibli nečetla, protože je to dlouhé a nevidím důvod, proč by to mělo být povinné pro všechny. Já mám svou víru, která není nikde sepsaná. Je dána v mé hlavě, a tak to prostě je. Chápu, že z hlediska literatury asi dělám chybu, ale ne všichni jsme oficiálními křestany a nucení to číst. Přece si z ničeho nic nezačnu číst Korán.
Když se přesměrujeme k islámské víře, co vás v dnešní situaci napadne jako první? Uprchlíci! Teroristické útoky! A to je špatně. Měli bychom se ohlížet na ostatní náboženství, tak jako oni přihlížejí k nám. My u nich máme něco povoleno, oni u nás také něco málo, jenže si asi každý řekne proč teroristické útoky? Protože se brání a chtějí třetí světovou válku, která si myslím že už trochu je, ale nikdo to zatím moc nepociťuje. A brání se proto, protože chtějí aby jejich víra byla větší, rozsáhlejší a ne jen tam na západě.
Co se týče mešit a kostelů, musím vám sdělit jeden zážitek. Jako malá jsem byla v Turecku, a měli jsme výlet do jedné z nejslavnějších a největších mešit. Tak faajn, prošli jsme to, ale cítila jsem jako bych tam nepatřila a nebylo mi dobře. Nejen psychicky, ale bylo mi na blití. V kostelech je mi lépe. Že by to bylo minulými životy? To se nikdy nedozvím.
A pak tu jsou ještě ateisti.

OZS?

28. září 2016 v 19:33 | Kýýýýýýýýýýýýýýýýta |  Úvahy
Jak u mě docílit toho, že bych si nasadila oprátku ze strachu?
Na to nebudou stačit dvě věty.
Ale více vět.


Výlet do neznáma // 3.

31. července 2016 v 20:07 | Kejta |  Povídky
Jakmile jsem hodila ten kus dřeva, tedy jak já nazývám ,,klacík", tak jsem začala neudržovat rovnováhu. Podjela mi levá noha, začala jsem cítit jak mě táhne gravitace dolů, a nevěděla jsem čeho se mám chytnout. Glan se mě nevšímal, ani se nepootočil a díval se dál na krajinu.Z ničeho nic když už jsem fakt cítila, že už se neudržím ke mně přilétla nějaká bytost. Byla to malá skřetice, která vypadala, že je hodná. Samozřejmě jsem nevěděla, co dělat a když mě vznesla nahoru zpátky, tak jsem poděkovala. Odpověděla mi, že kdyby zrovna neletěla okolo, mohla bych spadnout do nebezpečných míst, kde jsou rarachové, kteří jsou velmi nebezpeční a můžou žít i pod vodou. Když odlétala, teprve jsem začala vnímat, jak vypadá. Byla poměrně ošklivá, ale co mě nejvíce zaujalo byly její šaty. Byly tmavě zelené a měly připevněné křídla.Když jsem se konečně vzpamatovala, tak jsem čekala až se mě všimne Glan, ale vypadalo to jako kdyby ho někdo zmrazil. Šťouchala jsem do něj ale nic. Nevěděla jsem co mám dělat, ale dřív mi říkával, že když se mu něco stane ať jdu dál nebo někam, kde je jeho rodina.Když už bylo asi sedm hodin večer a pomalu se stmívalo, tak jsem šla někam daleko odsud. Prošla jsem jeskyně, ve kterých bylo docela útulno a tma. A tak jsem se rozhodla, že si z tašky vytáhnu oblečení na tělocvik, ze kterého si udělám polštář a přikrývku. Když už jsem si udělala pohodlí, tak jsem slyšela kapat vodu. Venku byla bouřka a pršelo. Snažila jsem se na to nemyslet a usnout. Když jsem se vzbudila, tak bylo v jeskyni trochu světla a dala jsem si pití a borůvky, které jsem sbírala cestou ze školy. A tak jsem se vydala na cestu. Vyšla jsem z jeskyně a nevěděla kam dál. Vybrala jsem si cestu, která je v lese. Všude bylo tak živo a čisto. Poté co jsem zahlédla rarachy, schovala jsem se za kámen, který byl naštěstí větší než já.Koukali po okolí a bylo jich asi deset -nepočítala jsem to. Na jednoho z nich jsem se zakoukala, protože se jako jediný mračil, a nechtěl nic dělat a pomáhat jim. Sice byl rarach a já člověk, ale docela se mi líbil. Šel na konci a nikdo si s ním nepovídal. Připomínal mi mě se školou, když chodíme na výlety. Taky jsem vždy vzadu. Snažila jsem se k němu přiblížit, ale věděla jsem, že je to nebezpečné. A jak se říká ,,zakázané ovoce chutná nejlépe" - úplně to sedělo. Když už byli všichni asi třicet metrů před ním, udělala jsem dva kroky, ale nevěděla jsem, jestli je to správné, když tu není Glan. Šla jsem za ním a on se na mě podíval a viděla jsem na něm, že chtěl řvát a tak jsem mu zavřela ústa a odstrčila ho dál, aby nás neviděli ostatní.
,,Ahoj, já jsem Rebenne, prosím, neřvi, nechci aby nás někdo viděl, či slyšel a potřebuju od tebe pomoc, která závisí na životě mé kamarádky" , řekla jsem rychle a ani mi nebylo mi moc rozumět.
,,Já-á-á Ti asi pomůžu, a-ale bojím se tě. Nikdy jsem s člověkem nemluvil. Odmala si myslím, že nepatřím mezi zlé rarachy. Chtěl jsem vždy utéct a teď se mi naskytla pomoc, díky tobě!"odpověděl nervózním ale šťastným hlasem.
,,Já jsem ti pomohla? Tak to jsem ráda. Šla jsem sem dolů, abych někoho potkala, aby mi mohl pomoct a když jsem zahlédla Tebe, jak jsi vzadu smutný, viděla jsem naději"odvětila jsem stydlivě.
,,Musíme jít tudy nahoru je to jediná cesta, která vede jinam než se vydali rarachové a cestou mi řekneš, co tě trápí a s čím potřebuješ pomoct."
Začala jsem mu vyprávět proč jsem tady a vypadalo to, že ho to zajímá. Potom jsem mu řekla, že jsem dělala svůj první úkol, a když jsem ho jakžtakž splnila, můj jediný přítel se zastavil a nedýchal. A když jsem se rozhodla vrátit kamarádku Glynn zpátky, dělala jsem pro to všechno.
,,Víš, jsi statečná, já bych tohle asi nedokázal. Vlastně ani nevíš, jak se jmenuju. Jsem Leifur a narodil jsem se tady. Moji rodiče mě poslali do armády rarachů, kteří hlídají Xulen. Nesnáším všechny okolo sebe, pořád mi nadávají a cokoliv udělám tak je to špatně. .... "
,,Auu" zařvala jsem, protože na mě začali padat kameny. Leifur ukázal gesto ať běžíme a tak jsem ho poslechla. Otočila jsem se a ...

Kam dál